Kořeny a obloha:

O rovnováze mezi hloubkou a výšinami

Leila L. Havran

Existuje tichý zákon, který drží svět pohromadě, i když se zdá, že se vše neustále pohybuje v proměnlivém víru změn. Tento zákon není vidět, a přesto se projevuje ve všem, co existuje. Je to zákon rovnováhy, který tiše vyvažuje každý pohyb. Stejně jako strom, který se zdánlivě nehýbe, a přece nepřestává růst, natahuje své kořeny hlouběji do země a současně své větve výš k obloze.

Člověk je jako strom. Jeho kořeny jsou jeho vnitřní práce, jeho tichá hloubka, ve které se učí přijímat, pochopit a sjednotit se s tím, co je za vším viditelným. Jeho koruna je jeho směřování, jeho touha překročit hranice vlastního omezení a dosáhnout vyššího řádu. A mezi těmito dvěma pohyby se odehrává všechno podstatné.

Čím hlubší jsou kořeny, tím pevněji člověk stojí. Čím pevněji stojí, tím výše se může natáhnout. Pokud se však oddělí od své hloubky, jeho růst se stane křehkým a vratkým. Stačí jediný silnější vítr a jeho směřování se vychýlí, protože ztratilo svůj základ. Právě proto je nezbytné nést v sobě obojí. Tíhu i lehkost, ponoření i rozlet, ticho i pohyb.

Za tím vším se však skrývá ještě něco hlubšího. Kořeny se zanořují do země, ale nepatří pouze jí. A větve se natahují k nebi, ale nejsou od stromu oddělené. Mezi hloubkou a výšinami existuje neviditelná stálost, která všechno drží pohromadě. Není to statická rovnováha, ale živý a neustálý pohyb, v němž se jeden směr rodí z druhého a oba se vzájemně podpírají.

Jaro přichází vždy znenadání. Jeden den je země ještě uzavřená a spí, druhý den se objeví první výhonky. Přesto to, co je vidět, je pouze důsledek tichého dění pod povrchem. Možná právě takto se otevírá i člověk. Možná růst není nic jiného než návrat k rovnováze, která nepotřebuje volit mezi kořeny a oblohou. Protože v tom nejhlubším tichu jsou nakonec jedno.

A pokud by bylo možné tuto rovnováhu zaslechnout, možná by zněla jako tiché proudění mízy uvnitř stromu. Nebo jako jarní vánek, který nerozlišuje mezi tím, co je dole, a tím, co se pne vzhůru.

O sjednocení protikladů

Leila L. Havan 

V hlubinách života existují dvě síly, které vedou naše kroky. Jedna přichází shora – je jako tichý dar, který sestupuje bez podmínek, aby nás naplnil. Druhá vyvěrá z nitra – je to naše touha, neklidná a neúnavná, hledající naplnění a spojení s něčím, co nás přesahuje. Na první pohled se zdají být protiklady – jednou přijímáme, podruhé dáváme. Ale není to právě v jejich propojení, kde nacházíme skutečný smysl?

✨

Přemýšlejte o tom, jak dýcháte. Nádech a výdech. Každý z nich je nezbytný, a přesto se navzájem doplňují. Nádech Vás naplní, výdech osvobodí. A právě tímto rytmem života, touto přirozenou rovnováhou, jsme učeni základnímu principu existence: skutečná harmonie vzniká, když dáváme i přijímáme se stejnou lehkostí.

✨

Každý z nás to zná z vlastního života. Jsou chvíle, kdy chceme vše jen pro sebe – lásku, pozornost, uznání. A jsou chvíle, kdy cítíme potřebu rozdávat, být oporou druhým, dávat ze svého. Možná si někdy myslíme, že jedno je lepší než druhé, že dávat je ctnost a přijímat je slabost. Ale není to tak. Tyto dvě síly nejsou v rozporu – jejich propojení tvoří celek, bez nějž by život ztratil svou rovnováhu.

✨

Zkuste si to představit jako dvě ruce, které se setkávají. Jedna podává, druhá přijímá. V okamžiku jejich doteku mizí oddělenost. Není zde ten, kdo jen dává, ani ten, kdo jen přijímá – je tu jednotné gesto, ve kterém se protiklady spojují v harmonii. 

✨

Zastavte se na okamžik a zaposlouchejte se do rytmu svého života. Kdy naposledy jste opravdu přijali dar, aniž byste se cítili zavázáni? A kdy jste darovali s radostí, bez očekávání, že něco dostanete zpět? Zkuste dnes vnímat tyto okamžiky. Při každém nádechu si připomeňte, že přijímání je přirozenou součástí bytí – světlo, síla, která Vás naplňuje. Při každém výdechu si uvědomte, že dávání je stejným způsobem nepostradatelné – je to způsob, jak přispíváte do harmonie světa.

✨

Najděte alespoň jednu chvíli, kdy můžete dávat z radosti, byť maličkost – laskavé slovo, pozornost, úsměv. A stejně tak si dovolte přijmout, co k Vám přichází, s vděčností a vědomím, že jste hodni všeho dobrého, co život nabízí.

✨

Možná to nebude snadné. Možná se objeví chvíle, kdy bude těžké přijmout pomoc nebo ocenění, protože budete mít pocit, že si to nezasloužíte. Nebo budete mít strach něco darovat, protože budete pochybovat, zda to, co máte, stačí. Ale právě v těchto momentech roste Vaše schopnost najít onu harmonii. Přijetí a dávání nejsou jen činy – jsou stavem mysli, rytmem duše.

✨

Tento rytmus je cesta. Malými kroky, každým vědomým nádechem a výdechem, každým okamžikem, kdy se zastavíte a ucítíte propojení těchto sil, se přibližujete k bodu, kde protiklady přestávají být bojem a stávají se tancem. Tam, v tom tanci, najdete klid a porozumění – poznání, že vše v životě má své místo a svou roli, že harmonie je vždy možná, pokud jí dovolíme vzniknout.

✨

Ať dnes Vaše kroky vedou tímto směrem. Kdykoli budete stát na rozcestí mezi dáváním a přijímáním, vzpomeňte si, že obojí je darem – pro Vás i pro svět.

Spojení nade vše

Leila L. Havran

Když zavřu oči a ponořím se do vzpomínek, vidím, jak má cesta začala: v chaosu, oddělenosti, ve světě, který se zdál být rozbitý na tisíce kousků, bolavý a nespravedlivý. Vidím své dřívější já, naplněné touhou po uznání a naplnění, které neustále unikalo. Tehdy jsem nerozuměla, že za tou tíhou stála jediná síla – mé ego.

Co je ego?

Ego je podstatou člověka. Je to síla, která nás činí člověkem, dovoluje nám být jedinečnými. Ale právě tato síla, byť je naší podstatou je také překážkou, která nás odpojuje od skutečného cíle našeho života – spojení se Stvořitelem. Skrze svou cestu jsem pochopila, že ego není nepřítel. Je to dar, brána k vyššímu vědomí.

Všichni jsme stvořeni s jediným záměrem – přijímat potěšení. Tato touha přijímat je kořenem našeho ega. Ale zatímco Stvořitel dává nekonečně a bezpodmínečně, ego chce přijímat jen pro sebe. Tento protiklad mezi dáváním a přijímáním je zdrojem našeho pocitu oddělenosti.

Vnímala jsem to vždy jako prázdnotu, jako stěnu mezi mnou a druhými. Byla to má touha získávat pro sebe, která mě oddělovala. A přesto právě tato touha byla klíčem k tomu, abych tuto stěnu nakonec překonala.

Pamatuji si okamžik, kdy jsem poprvé pocítila, že mé ego je nástrojem, ne překážkou. Byla to chvíle hlubokého vhledu. Uvědomila jsem si, že všechna má touha – po lásce, uznání, štěstí – není špatná. Je to jen energie, která potřebuje být přesměrována.

Když jsem se přestala ptát „Co mohu získat pro sebe?“ a začala hledat způsoby, jak dávat co potřebuji druzí, vše se změnilo. Oddělenost, kterou jsem cítila, začala mizet. Ve chvílích, kdy jsem dávala, se hranice mezi mnou a ostatními rozpouštěly. A právě v těchto chvílích jsem poprvé zakusila přítomnost Stvořitele.

Stvořitel není někde daleko. Je přítomný v každém spojení, které směrem k druhým vytvoříme. Když ze sebe dáme druhým pro jejich dobro. A ego je nástroj, který nám umožňuje se ke Stvořiteli přiblížit – pokud jej správně použijeme. 

Spojení se Stvořitelem není něco, čeho bychom mohli dosáhnout jenom pro sebe. Dotkneme se jej v okamžicích čirého dávání. Dávání není jen dávání materiálních věcí. Dávání je hlavně změna stavu vědomí. Ze sebestřednosti na celek.

V mé cestě se vše změnilo, když jsem pochopila, že dávat neznamená vzdát se sebe, ale najít své pravé já (celek). Ego mě učilo brát – ze strachu, z potřeby zaplnit prázdnotu. Ale když jsem se naučila dávat, prázdnota se proměnila v radost. Pochopila jsem, že dávání je více já než přijímání. Protože skrze dávání se spojuji s druhými, se světem, a nakonec se Stvořitelem.

Každý z nás má v sobě tuto schopnost. Každý z nás má možnost proměnit touhu brát v touhu dávat. Tím přetváříme ego – z nástroje oddělenosti na nástroj spojení.

Nebojte se svého ega. Přijměte ho jako součást sebe, jako učitele, který vás vede k hlubšímu porozumění. Každá chvíle, kdy cítíte pokušení brát, je příležitostí. Každá touha, která vyvstane, je impulsem k tomu, zastavit se a obrátit svůj záměr.

Život není o popírání či umenšování ega. Je o jeho nasměrování. Když dovolíme, aby naše touhy směřovaly k dávajícímu záměru, začneme žít v harmonii – se sebou, s druhými a se Stvořitelem.

Když se dnes ohlédnu, vidím, že každá překážka na mé cestě byla darem. Ego, které mě kdysi oddělovalo, se stalo branou k jednotě. Každý z nás má tuto možnost – přetvořit svou přirozenou touhu brát ve vůli dávat.

A právě v této proměně najdeme pravý klid, skutečné spojení a hluboký smysl. Stvořitel je vždy přítomen v každém spojení, které skrze dávání vytvoříme. Když se mu přiblížíme skrze dávání, přestaneme být oddělení – staneme se jedním. Jedním s Ním.

A tak vězte, že spojení je nade vše, změňte směr z touhy pro sebe na touhu pro celek. Tím budete podobní Stvořiteli a stanete se Jedním s Ním.